O mně

Pastelky a slepice

Všechno to odstartovalo na samotě u lesa. Žádný ruch velkoměsta, jen já, pastelky a naše slepice. Už jako malá jsem čmárala po všem, co mi přišlo pod ruku, a kreslení pro mě bylo naprosto všechno. Pak jsme se ale přestěhovali blíž k civilizaci, já začala chodit do školy a s ní přišel i ten klasický tlak na výkon. I když jsem pořád chodila do kroužku malování, chuť tvořit se mi pod tíhou povinností pomalu, ale jistě vytrácela.

„Uměním se přece neuživíš“

Když k nám pak v devítce přišla paní s testy profesní orientace, černé na bílém mi vyšlo: 1. místo – Umělecká škola. Jenže znáte to – občas vyhrají „rozumné“ argumenty. Umění rovná se jistý hlad a absolutně žádné uplatnění na trhu práce. A tak jsem poslušně zařadila zpátečku a místo pláten a barev přišla „sázka na jistotu“ – šla jsem na zubního technika.

Karanténa jako game-changer

Zlom přišel na střední, když nás všechny zavřel lockdown. Začala jsem znovu tvořit, tentokrát malovat na tenisky, a lidem se to začalo neskutečně líbit! Vidět, jak moje umění na někom ožívá a dává mu radost, byl prostě ten nejlepší pocit.

Kyselé okurky a full-time art

Po maturitě jsem to přesto zkusila ještě jednou „seriózně“. Nastoupila jsem na inovativní podnikání a s partou jsme založili pár skvělých projektů. Dneska jsem full-time umělec.